18. června 2024
Na ministerstvu/neministerstvu pro výzkum, vývoj a inovace se nám pomalu zabydluje nový ministr/neministr Marek Ženíšek. Jeho nástup nedávno na Neviditelném psu komentoval prof. Chýla (viz VLÁDA: Dvě dobré rady Marku Ženíškovi - Neviditelný pes (lidovky.cz). Jeho příspěvek mne vyprovokoval k úvaze, o kterou bych se rád podělil.
Ve svém článku prof. Chýla napřed shrnuje právní rámce a kontext funkce, do které Marek Ženíšek nastupuje, a poté se v podstatě soustřeďuje na kritiku novely, resp. přepracování zákona č. 130/2002Sb., které - nyní již bývalá - ministryně Langšádlová připravovala. Odhlédneme-li od určitých zjednodušení (např. že citované Nařízení EU 651/2014 zdaleka není jediným dokumentem EU, který se problematiky transferu znalostí a technologií dotýká), lze s jeho kritikou v zásadě souhlasit. Nevím, zda opravdu „V žádné vědecky a technologicky vyspělé zemi neexistuje zákon, který by jen zdaleka měl stejný obsah a rozsah jako návrh Heleny Langšádlové. Nikde ve světě necítí politici potřebu výzkum a vývoje regulovat zákony, to, co se reguluje zákony jsou maximálně lékařsky orientovaný výzkum.“, jak tvrdí, ale jistě lze souhlasit s tvrzením „Představa, že zákon pomůže našemu výzkumu na světovou úroveň a zajistí ekonomicky efektivní inovace je iluze. Klíčové je vždy a všude chování a jednání aktérů výzkumu a vývoje, státních institucí a finančních agentur“. Novému ministrovi potom prof. Chýla doporučuje, aby se (volně citováno) „seznámil se skutečnostmi našeho výzkumného ekosystému a pokud stráví zbytek volebního období jen touto činností, udělá pro naši vědu a výzkum i pro sebe nejlépe“.
Prof. Chýla je zde téměř čínsky zdvořilý. Neřekne proto naplno, že ministr/neministr pro vědu výzkum a inovace sám nezmůže prakticky nic a že by bylo nejlepší, kdyby se ani o nic nepokoušel. Řízení vědy a výzkumu a aplikace vědeckých výsledků v praxi (ať již realizované komerčními subjekty, municipalitami, státními agenturami či neziskovkami) je složitý problém přesahující i rámec vlády a jeho řešení rozhodně i rámec jednoho volebního období. Zvážíme-li kvalifikaci pana ministra a fakt, že do konce období Fialovy vlády zbývá něco přes rok a že její naděje na vítězství v příštích volbách jsou přinejmenším pochybné, nelze než uzavřít, že ať si nový ministr Martin Ženíšek osvojí to či neosvojí ono, je to úplně jedno. Stejně nedosáhne vůbec žádné pozitivní změny. Možná, že kdyby se do toho opravdu opřel, mohl by snad ještě něco pokazit. Přejme jemu i nám všem, aby se to nestalo.
Prof. Chýla však ve svém článku nezmínil další deklarovanou hlavní prioritu nového ministra: a to získat více peněz pro vědu. To vypadá líbivě a akademická komunita se patrně soustředí zejména na prosazování tohoto cíle. Pochybuji, že bude mít úspěch, ale i kdyby měla, je to důvod k zamyšlení. Zvážíme-li totiž odpor vůči regulaci vědeckých, výzkumných a vývojových aktivit reflektovaný kritikou návrhu exministryně Langšádlové v kontextu neustálého kladení požadavků na zvyšování financí, mohl by leckdo dospět k závěru, že akademická sféra zastává a prosazuje stanovisko „dejte nám peníze, a o to, co s nimi uděláme, se nestarejte!“ (netvrdím, že toto je postoj prof. Chýly, ale u řady jeho akademických kolegů to bohužel tak trochu vypadá).
Tuto vulgární formulaci (všem poctivým kolegům z akademické sféry se za ni omlouvám!) lze korektně formulovat jako dva postuláty:
Tyto postuláty by již asi podepsala drtivá většina členů akademické obce. Ale již z ní je vidět, že první tvrzení je neúplné, zatímco druhé je vysloveně účelové. Osobě bych se přimlouval za formulace:
Věřím, že moje „reformulace“ řadu členů akademické obce trochu nadzvedne. Vlády ČR (jakéhokoliv zabarvení) však de facto v posledních letech tyto postuláty implicitně uznávají a snaží se chovat podle nich. Myslím, že je to celkem rozumný postoj. S jakým výsledkem je samozřejmě druhá otázka.
