Upozorňujeme zde často na potřebnost inovací ve výuce dětí a mladých lidí, v tom jak jim předávat poznatky a zkušenosti. Ale není to jen samoúčelná aktivita, ospravedlňující sebe samu? Někdy možná ano (tam, kdy se stádně mluví o inovacích, ale místo osvěžujících změn zůstávájí jen fráze), nicméně to, že české školství na tom není dobře, těžko popřeme.
Důkazem budiž třeba informace o tom, že jen pětina žáků devátých tříd a třetích ročníků středních škol uspěla v testování přehledu znalostí zejména z přírodovědných oborů. Vyučuje se totiž převážně jen teorie, ne praktická využitelnost a to ještě způsobem „učitel mluví, student sedí a poslouchá“. Vysoké školství na tom není lépe: bylo zjištěno např. že dovednosti mladších osob s terciárním vzděláním ve srovnání s dovednostmi starších generací se stejnými diplomy klesají. Vysokoškoláci pak přestávají mít lepší vyhlídky na trhu práce – kvalita jejich vědomostí není valná. Toto zjišťování provedla Evropská komise a zaměřila se i na povinnou docházku. Tady zjistila, že problém leží v nízkém počtu učitelů – mužů a s tím souvisejícími nízkými platy. Jenže to je obehraná píseň. Pes bude možná zakopaný trochu vedle, jak se píše v témže článku: míra pasivity mezi českými učiteli, relativní neochota změnit přístup ke vzdělávání, natož jej iniciovat, to je skutečně velký problém. A najdou se i další výtky.
Jak se to tak jeví, ono možná nejde ani tak o nějaké zpestřené vyučování inovativními metodami, jako spíše o potřebnost inovace vyššího řádu – inovace systému jako celku. Nebo ne?
